Stanfordský vězeňský experiment byl sociálně-psychologický experiment, který se pokoušel prozkoumat účinky vnímané moci na chování mezi vězni a bachaři.
Řídil ho profesor psychologie Philip Zimbardo na Stanfordské univerzitě ve dnech 14.-20.srpna 1971. Do studie se mohl přihlásit jakýkoliv student. Vybraní dobrovolníci byli náhodně rozděleni na "vězně" a "bachaře", přičemž Zimbardo sám sebe povýšil do funkce vrchního dozorce.
Zimbardo na původní webové stránce SPE popsal cíl experimentu takto:
"Chtěli jsme vidět, jak se na psychice jedince odrazí skutečnost, že jsou z nich vězni nebo strážci. Proto jsme se rozhodli postavit simulaci vězení a pečlivě pozorovat dopady této instituce na chování všech zúčastněných."Článek ve Stanford News Service z roku 1997 vysvětlil více do detailu jeho plán:
"Zimbardovým primárním důvodem pro provedení experimentu bylo soustředit se na sílu rolí, pravidel, symbolů, identitu ve skupině a situační ověření chování běžného jedince."
"Již několik let provádím výzkum o deindividualizaci, vandalismu a dehumanizaci, který ilustruje, jak snadno se běžní lidé uchýlí k protispolečenským činům tím, že jsou uvedeni do situací, kdy se cítí anonymně nebo vnímají ostatní, jako předměty nebo nepřátele." řekl Zimbardo na symposiu v Torontu v létě 1996.
Tým vybral 24 uchazečů (muži, převážně běloši ze 'střední třídy'), jejichž výsledky testů předpoívaly, že budou psychologicky nejstabilnější a nejzdravější. Tato skupina byla záměrně vybrána, aby vyloučili osoby s kriminálním původem, psychickými poruchami nebo zdravotními problémy. Všichni souhlasili s účastí v 7- až 14-denním období a měli za to dostat 15$ denně (v roce 2018 by se to rovnalo zhruba 94$). Z 24 účastníků se vybralo 9 vězňů a 9 strážců - zbylých 6 byli náhradníci.
Experiment se konal ve sklepení Jordan Hall (Budova psychologie na Stanfordské univerzitě). Každá cela měřila 1,8 x 2,7m a obsahovala pouze armádní skládací lehátka. Oproti tomu strážci žili ve velmi odlišném prostředí, odděleně od vězňů. K dispozici měli spoustu místa pro odpočinek a pohodlí. Kromě toho tam byla malá chodba a samotka.
Výzkumný tým uspořádal úvodní sezení pro strážce den před experimentem, během něhož byli instruování, aby fyzicky nenapadali vězně ani jim nebrali jídlo či pití. V záběrech studie lze Zimbarda vidět, jak mluví se strážemi: "Ve vězních můžete vytvořit pocity nudy, strachu, do určité míry můžete vytvořit představu o tom, že jejich volnost je ovládána námi, systémem, a oni nemají žádné soukromí.. Vezmeme jim jejich individualitu různými způsoby. Doženeme je k bezmocnosti. My budeme mít veškerou moc a oni žádnou."
Vědci poskytli strážcům dřevěné obušky "aby si stanovili svůj status", oblečení podobné tomu, jaká skutečně vězeňská stráž nosí a neprůhledné brýle, aby se zabránilo očnímu kontaktu. Vězni měli na sobě nepohodlné, špatně padnoucí pláště, punčochy a řetěz okolo kotníku. Strážci měli vězně oslovovat pouze přiděleným číslem vyšitým na jejich uniformě.
EXPERIMENT
Vězni byli "zatčeni" u sebe doma a obviněni z ozbrojených loupeží. Místní policejní oddělení pomáhalo Zimbardovi se zatýkaním a provádělo úplné postupy - vzali jim otisky prstů, vyfotografovali je do databáze, atd. Poté byli vězni převezeni do sklepního vězení Jordan Hall, kde byli prohledání a dostali nové identity.
Do malých cel byli umístěni vězni po třech. Ti museli po celou dobu experimentu zůstat buď v cele, nebo na vězeňském dvoře. Stráže pracovaly ve třech týmech po 8-hodinách a nebyly povinny zůstat na místě po konci směny.
Každý bachař měl odlišnou reakci na svou novou roli.
Jeden -Stanford magazine ho označil za nejbrutálnějšího-, cítil, že jeho agresivní chování pomáhá lépe získat výsledky, které experimentátoři chtěli.
Jiný, který se do experimentu přihlásil a doufal, že bude vybrán jako vězeň místo toho vzpomínal: "Každý den jsem sebou měl jointy a chtěl jsem se o ně dělit s vězni. Když jsem se na ně díval, jak se jim z obličeje zdrácí naděje, tak mi jich bylo líto. Ostatní strážci na mě tlačili, aby se více zapojoval v psychickém týrání a byl na vězně tvrdší".
Po prvním dni, kdy se relativně nic nedělo se druhý den vězni v cele 1# zablokovali. Před dveře přestěhovali postele, sundali si čepice a punčochy a odmítli vyjít nebo se řídit pokyny stráží. Bachaři z jiných směn se dobrovolně přihlásily, aby pomohly utlumit vzpouru a následně zaútočily na vězně hasicími přístroji - aniž by na ně dohlížel výzkumný personál! Teprve tehdy si uvědomili, že je náročné pro tři strážce kontrolovat 9 vězňů, a tak jeden ze strážců navrhl aby je začali ovládat pomocí psychologických taktik. Zřídili "VIP celu" do které umístili vězně, kteří se vzpoury neúčastnili. S těmi bylo speciálně zacházeno a dostávali různé odměny, jako lepší jídlo. „Privilegovaní“ vězni se rozhodli jídlo nejíst spolu se svými vězni.
Jen po dalších 35 hodinách se jeden z vězňů začal chovat "šíleně". Zimbardo to popsal: "Vězeň #8612 se začal chovat jako blázen. křičel, nadával, dostal se do takové hysterie, že byl nezvladatelný. Trvalo to nějakou dobu a přesvědčilo nás, že opravdu trpí. Následně byl propuštěň.".
Střáže nutily vězně opakovat svá přidělená čísla, pro utvrzení a posílení jejich nové identity. Brzy je ale začali používat k obtěžování vězňů - pokud vězni udělali chybu v počtech, tak byli nuceni k zdlouhavému cvičení. Hygienické podmínky se rychle zhoršovaly, což bylo i způsobeno tím, že strážci přikazovali vězňům konat potřebu do malého kbelíku umístěného v jejich cele. Za trest strážci nedovolovali vězňům vyprázdnit kbelík. Jindy jako formu trestu zabavili bachaři matrace a vězni byli nuceni spát na studeném betonu. Někteří vězni byli nuceni být nazí jako metoda degradace.
Jak experiment pokračoval, několik vězňů skončilo předčasně a stráží se stali ještě krutějšími; experti tvrdí, že přibližně jedna třetina stráží vykazovala skutečné sadistické tendence.
Čtvrtý den někteří strážci řekli, že slyšeli zvěsti, že propuštěný vězeň se vrátí se svými přáteli a zbývající vězně osvobodí. Zimbardo a stráže rozebrali věznici a přesunuli ji na jiné patro budovy. Zimbardo sám čekal v suterénu, pro případ, že se propuštěný vězeň objeví, a plánoval mu říct, že experiment byl ukončen. Uvolněný vězeň se nikdy nevrátil a vězení bylo přestavěno v suterénu.
Vězeň #416 -nově přijatý náhradník- vyjádřil obavy ohledně zacházení s ostatními vězni. Stráže odpověděli tak, že ještě zvětšily fyzický i psychický nátlak. Když odmítl sníst své jídlo a prohlásil, že bude protestovat hladovkou, tak ho stráže zavřeli na samotku - do tmavé cely. Stráže potom přikázali ostatním vězňům, aby bouchali na jeho dveře a křičeli na něj, také ostatním vězňům řekli, že pokud chtějí, aby ho pustili ze samotky, tak se musí vzdát svých přikrývek a spát na holých matracích / někteří na betonu, což všichni kromě jednoho odmítli.
Zimbardo experiment ukončil dříve, když se Christina Maslach (postgraduální studentka psychologie, se kterou chodil a později se oženil), ohtradila proti podmínkám vězení. Zimbardo poznamenal, že z více než 50 lidí, kteří experiment pozorovali, byla Maslach jediná, kdo zpochybnila morálku experimentu.
ZÁVĚR
20. srpna 1971 Zimbardo účastníkům oznámil konec experimentu. Většina stráží byla rozrušená, když byl experiment zastaven po pouhých šesti dnech, místo plánovaných dvou týdnech.
Podle Zimbardovy interpretace se ukázalo, že chování účastníků způsobila simulace vězení, nikoliv individuální rysy jejich osobnosti. Pomocí tohoto situačního přiřazení jsou výsledky kompatibilní s těmi z Milgramova experimentu. Experiment byl také použit pro ilustraci kognitivní disonanční teorie a moci autority.Chování účastníků mohlo být ovlivněno tím, že věděli, že jsou sledování - Hawthorneův efekt. Místo toho, aby byli stráže omezeni strachem z pozorovatele, se strážci chovali agresivněji, protože je jejich pozorovatelé nezastavili.
O etice a vědecké přísnosti experimentu se diskutovalo téměř od začátku. Francouzský akademik a filmař Thibault Le Texier, v knize o experimentu z roku 2018, Histoire d'un mensonge („Příběh lži“), napsal, že nemůže být smysluplně popsán jako experiment a že neexistují žádné skutečné výsledky o kterých by se dalo zde mluvit. V reakci na kritiku jeho metod Zimbardo prohlásil, že to bylo spíše „demonstrací“ než vědeckým „experimentem“.
Jedním z pozitivních výsledků studie je, že změnila způsob fungování věznic v USA. Například mladiství obviněni z federálních zločinů již nejsou ubytováni před soudem s dospělými vězněmi kvůli riziku násilí proti nim.
0 Comments:
Okomentovat